Jak bezpečně na nejvyšší horu Islandu – Hvannadalshnúkur?

Země ohně a ledu skrývá jeden z nejnáročnějších výstupů Koruny Evropy. Hora Hvannadalshnúkur je vyhaslá sopka, kterou pokrývá největší ledovec v Evropě Vatnajökull. Už to napovídá, že při výstupu na nás čeká řada nástrah. Abychom se dostali k vrcholu, musíme jít přes tři kilometry po ledovci, kde hrozí nejen pád do trhliny, ale i rychlé změny počasí. Na Islandu jsou v zimě i v létě naprosto běžné vichřice a blizardy.

Dobrodružství na hoře ohně a ledu

Na Islandu mě čekala jedna z nejzajímavějších, nejnáročnějších a nejnebezpečnějších hor Evropy. Vzhledem k tomu, že jsem chtěl vrchol zdolat na počátku výstupové sezony – začátkem dubna, bylo tím nejdůležitějším faktorem úspěchu plánování. Na Islandu stále panovaly zimní podmínky a výstup ve špatném počasí by se rovnal hazardu. Proto jsem si naplánoval pro Island velkou časovou rezervu a letenky koupil tak, abych měl v zemi osm dní, a tudíž osm možností výstupu. Jsem rád, že jsem našel dalšího skvělého parťáka, slovenského kamaráda Jakuba, který takovou výzvu nemohl odmítnout.

Pozor na islandské počasí

Hledal jsem na Facebooku místní horolezce, abych se zeptal, jak se na horu nejlépe připravit a kde sledovat počasí. Odpověděli mi tři. Všichni už na vrcholu byli. Jejich první rada zněla: „Sleduj předpověď počasí na webové stránce en.vedur.is. Ta bývá na dva dny dopředu většinou přesná.“

Den před odletem jsme koukali na počasí znovu a vypadalo to, že hned den po příletu by mělo být fantasticky. Celý den ani mráček, jen velmi silný vítr během ranních hodin, který se však má přes poledne uklidnit. Dále vypadala předpověď dosti nevyzpytatelně. Rozhodli jsme se tedy pro výstup hned po příletu.

Museli jsme jednat rychle. Na internetu o výstupu kolovalo jen velmi málo informací. Našel jsem pouze kontakt na místní horské vůdce, kteří provádějí pravidelné skupinové výstupy. Ti mě ujistili, že začátkem dubna se už expedice uskutečňovat budou. Když jsem jim nicméně před odletem zavolal znovu, oznámili mi, že se výstup kvůli špatnému počasí odkládá. „Příliš větrno,“ povídali. Výstup se měl přesouvat na další den, ale to se nám vůbec nelíbilo. Mělo sice méně foukat, jenže zase hlásili zamračeno a sněžení.

Výstup na Hvannadalshnúkur bez horského vůdce

Rozhodli jsme se tedy zkusit výstup na vlastní pěst. Vítr přece nemůže být tak velká překážka, říkali jsme si. V Reykjavíku jsme našli půjčovnu horolezeckého vybavení a půjčili si mačky, sedáky, lano a trekové hole. To by nám podle půjčovny a místních horolezců mělo v aktuálních podmínkách stačit. 

Hlavní riziko – ledovcové trhliny – jsou podle nich v tuto roční dobu bezpečně zasypané sněhem z celé zimy. Cesta z Reykjavíku k výchozímu bodu Sandfell většinou trvá čtyři hodiny. Měli jsme proto dost času zjistit si o výstupu co nejvíce ještě v autě. Internet byl ale bohužel na informace dost skoupý. Zkusil jsem tedy znovu své nové islandské facebookové kamarády. Obratem odepsal jeden z horolezců: „Byl jsem na vrcholu před třemi dny. Cesta na vrchol je bezpečná, když člověk ví, jak se pohybovat po ledovcích. Je nutné být uvázaný na laně a být hodně opatrný. GPS je důležitá, aby člověk nezabloudil. Ledovec je v zimě bezpečný, když se jde přesně po doporučené GPS trase.

Cesta má čtyři části. Do zhruba 1000 m n. m. je to kamenitý úsek. Dále pak po ledovci do výšky cca 1800 m n. m., následuje dlouhá náhorní plošina a na závěr strmý výstup na vrchol. Hlavně na náhorní plošině nechoďte nejkratší možnou cestou. Tam nejvíc hrozí trhliny. Po vrstevnici musíte jít jakoby po křivce, ne rovně.“ Informací jsme tedy měli dostatek. Řekli jsme si, že se o výstup pokusíme, a když se nám cokoliv nebude líbit, vrátíme se.

Bílá tma na Islandu

Večer jsme se z Reykjavíku vydali po hlavní silnici 1 (také se nazývá Ring Road) na jihozápad. Omezení 90 km/h nám připadalo otravné, ale záhy jsme pochopili proč tu je. Zvedal se silný vítr, teploty klesaly pod nulu a z hor se sfoukával sníh. Viditelnost brzy byla jen na několik metrů. Blizard. Byli jsme rádi, že jsme mohli jet rychlostí 30 km/h. 

Cesta tak byla delší, než jsme očekávali. Pozdě v noci jsme dorazili do vesnice Vík. Díky vysokým skalám tam foukal citelně slabší vítr než jinde po cestě, a proto jsme se rozhodli přenocovat. Tam by nás do rána sníh zasypat nemusel. Spaní v kufru auta Subaru Forester bylo překvapivě pohodlné. Probudili jsme se až na východ slunce a výhled nás okamžitě přinutil vylézt z auta. Pláž s černým pískem a útesy okolo byla snad ta nejkrásnější, jakou jsem kdy viděl. Drsné islandské klima nám ale stále ukazovalo svoji sílu. Vichr z hor s sebou přinášel čerstvý sníh, z druhé strany pláž bičovaly mohutné vlny.

Neměli jsme čas se tam moc dlouho zdržovat. Museli jsme pokračovat v cestě. Když jsme vyjeli z vesnice, vítr opět zesílil. Foukal ještě silnější než předchozí den, dokonce nám cloumal autem. Tedy takhle vypadá bílá tma. Byli jsme hodně rádi, že jsme si nepůjčili nějaký menší vůz, ten by takové zběsilé počasí určitě nezvládl.

Když jsme se přiblížili k největšímu evropskému ledovci Vatnajökull, který pokrývá horu Hvannadalshnúkur, hned bylo zřejmé, proč průvodci výstup zrušili. I když bylo úplně jasno, vítr dul tak silně, že na hoře vytvořil sněhová mračna. Došlo nám, že v horách nebude vidět na krok. Tak to vypadá, že vítr může být pořádná překážka. V ten moment jsme si byli jistí: Dnes na žádnou horu nepůjdeme. U vesnice Hof jsme si tedy v klidu uvařili snídani a přemýšleli jsme, co podnikneme dál.

Zázrak ve změně počasí

Jenže v průběhu snídaně se vítr jako zázrakem uklidnil, a to nejen dole v nížině, ale i nahoře v horách. Bylo devět hodin ráno, na výstup tedy poměrně pozdě, ale na Islandu bývá začátkem dubna sluníčko přece jen už poměrně vysoko a zapadá až o půl deváté večer. Co kdybychom se o výstup přece jen pokusili? Do západu slunce jsme měli necelých 12 hodin. Když budeme rychlí, mohli bychom se stihnout vrátit z ledovce ještě za světla!

Po krátké diskuzi jsme se rozhodli, že do toho půjdeme. Nachystali jsme si poctivě všechny věci, které jsme s sebou potřebovali, a zaregistroval jsem nás na safetravel.is pro případ, že bychom potřebovali pomoc. Na tomto webu se rozhodně registrujte, vydáte-li se na Islandu na nějakou dobrodružnější túru. Obratem jsem dostal zprávu: „Máte kompletní ledovcové vybavení? Máte zkušenosti s vysokohorskou a ledovcovou turistikou? Během tohoto ročního období je výstup velmi náročný.“ Byli jsme moc rádi, že se místní o turisty takto zajímají a chtějí v horách zajistit bezpečí. Udali jsme pro jistotu i očekávaný čas návratu ve 23 hodin. Kdybychom se do dvou hodin poté neozvali, vyšle organizace pátrání. Z parkoviště jsme nakonec vyrazili v 11 hodin. Tipl bych si, že to bylo nejpozději ze všech dubnových horolezců v historii výstupů na Hvannadalshnúkur. 

Přípravu na výstup na Hvannadalshnúkur nepodceňte

Přípravu jsme ale nepodcenili. Znali jsme cestu a stáhli jsme si offline mapy s přesnou GPS trasou. V batohu jsme měli čelovky včetně náhradních baterek. Přibalili jsme i powerbanky, pro případ že by se nám vybily telefony. Snad nám zajistí šťastný návrat z vrcholu. Jediné, co mě trochu znepokojovalo, byla otázka z webu safetravel.is: „Máte kompletní ledovcové vybavení?“ Cepíny a náčiní na vytahování z ledovcové trhliny jsme s sebou neměli. Věřili jsme místním horolezcům a personálu v půjčovně vybavení. Ostatně když se nám něco nebude zdát, vrátíme se.

Vítr hory opustil a my jsme stoupali jen v tričku s krátkým rukávem. Prvních 1000 výškových metrů jsme hbitě vyběhli po střídavě kamenitém a zasněženém terénu. V této části bylo jednoduché najít cestu. Po zhruba hodině a půl jsme dorazili k ledovci. Vypadal čistě a bez trhlin. Spadla z nás menší nervozita. Byl čas nasadit mačky, uvázat se na lano a šli jsme na to.

Nekonečný ledovec

Po ledovci jsme stoupali pomaleji. Často jsem zkoumal terén před sebou hůlkou, jestli tam nečíhá trhlina. Pravidelně jsem kontroloval GPS, jestli jdeme správně. Chvílemi šla cesta vzhůru dobře po čistém ledu, chvílemi obtížněji, když jsme se bořili po kolena v čerstvě navátém sněhu. Nejdůležitější ale bylo, že nám v cestě zatím nepřekážela žádná trhlina. Po ledovci jsme stoupali déle, než jsem předpokládal. Čekalo nás několik nekonečných horizontů.

Zhruba v 18 hodin jsme se konečně dostali na náhorní plošinu pod vrcholem. „Teď už je to kousek,“ povzbudil jsem Jakuba. Bohužel jsem ale viděl, že kousek to ještě zdaleka nebude. Do údolí vedle spadala obrovská část ledovce, po jehož vedlejším rameni jsme vystoupali. Na něm byly vidět několikametrové trhliny. Vzpomněl jsem si na poučku islandského horolezce: „Až budete na náhorní plošině, nejděte nejkratší cestou k vrcholu. Tam číhají nebezpečné trhliny. Místo toho běžte po vrstevnici okolo. Vyhnete se tak velkému riziku.“ Šli jsme ještě opatrněji než při stoupání. Když se mi cokoliv nezdálo, povrch před námi jsem testoval. Narazili jsme nakonec na dvě trhliny. Obě ale byly velmi dobře viditelné. 

Bohudík jsme se po další hodině dostali k závěrečnému stoupání. Slunce pomalu klesalo, což jsme očekávali. Věděli jsme, že dolů už pravděpodobně půjdeme potmě. Poslední stoupání bylo prudké, ale dalo se zvládnout i bez cepínu. Minuli jsme krásné sněhem pocukrované skály a uviděli jsme vrchol. Zvládli jsme to!

Západ slunce na nejvyšší hoře Islandu

Na vrcholu se rozfoukal vítr, a tak byla pořádná zima, nicméně nádherný pohled na zapadající slunce nad údolím pokrytým mraky nás hřál na duši. Nepopsatelná krása. Dlouho jsme se ale nezdržovali a zamířili dolů. Sestup bude ještě hodně náročný. Věděli jsme, že zhruba za hodinu a půl bude tma, a tak jsme se snažili co nejrychleji dostat zpět na náhorní plošinu, abychom co možná nejdelší kus po ledovci šli za světla. Díky cestičce, kterou jsme si vyšlapali, jsme nemuseli hledat novou cestu, takže se šlo mnohem rychleji. Ještěže islandská předpověď byla správná. 

Netrvalo dlouho a náhorní plošinu jsme nechali za sebou. Teď ještě rychle opustit ledovec. Začínalo se stmívat, ale nadále jsme dobře viděli stopy v ledovci díky čelovkám, a tak nám nedělalo problém scházet dolů. Raději jsme ještě napsali do safetravel.is, že jsme v pořádku, ale že pravděpodobně dorazíme až po půlnoci, aby po nás nevyhlásili pátrání.

Potom z ničeho nic přišel mrak a definitivně se setmělo. Mobil ztratil signál. Teď hlavně nezpanikařit a pokračovat podél původní cesty zpět dolů. S čelovkou lze naštěstí snadno najít vyšlapanou cestu, proto jsme po dvou a půl hodinách z ledovce stáli zpět na pevnině. Mysleli jsme si, že teď už vše půjde snadno. Jenže přišla krize. Nohám se najednou vůbec nechtělo.

Polární záře – zachránce

Jako by si nohy myslely, že když zvládly to nejhorší, můžou vypnout. Bolelo nás celé tělo a po kamenech se šlo mnohem obtížněji než po ledovci. Na skalách jsme navíc neviděli stopy, a tak jsme se ve tmě hůř orientovali. Několikrát jsme zjistili, že jsme ztratili kurz. Odbila půlnoc. Cesta neměla konce. Byli jsme unavení a rozhodli jsme se dát si menší občerstvení. Při pojídání uzené tresky se najednou rozestoupily mraky a naši ztracenou cestu osvětlila polární záře. Posbírali jsme poslední zbytky energie a za lepší viditelnosti sestupovali dále. Navigace nás nakonec bezpečně dovedla zpět k autu. Dorazili jsme o půl druhé ráno úplně vyčerpaní, ale šťastní, že jsme tuto náročnou expedici zvládli. Před ulehnutím jsme napsali do safetravel.is, že jsme se v pořádku vrátili, a usnuli jsme. Do minuty.

Ráno jsme se probudili s bolavýma nohama a došlo nám, co jsme dokázali. My jsme tu horu zdolali! Litovali jsme skupiny turistů s horským vůdcem, kteří v šest hodin ráno míjeli naše auto. Bylo úplně zataženo a podle aktualizované předpovědi počasí bude na vrcholu celý den sněžit. Bylo jisté, že i kdyby horolezci Hvannadalshnúkur zlezli, nic neuvidí.

Vzhledem k tomu, že jsme si na výstup nejvyšší hory Islandu rezervovali osm dní a povedlo se nám ji zdolat hned první den, čekal nás sedmidenní průzkum Zlatého okruhu Islandu. První zastávka? Horké prameny a relaxace.